Sborové studio Zvoneček / Aktuality

Hudební škola hlavního města Prahy

PRODEJ VSTUPENEK NA VÁNOČNÍ KONCERT  26. PROSINCE -  RUDOLFINUM


Podzimní soustředění Zvonečků ve Střelských Hošticích - neděle 29. října

Dobrý poslední den z podzimních Střelských Hoštic!

Než se dostaneme k závěru soustředění, ještě se vrátíme k včerejšímu večernímu programu. O účinkování byl tradičně obrovský zájem, a tak nás před půl osmou očekával maraton 17 scének a vystoupení hudebních, pěveckých i tanečních. Jako vždy se dětská fantazie rozeběhla na plné obrátky, kostýmy vznikaly dle místních možností, leč vždycky rázovité a nápadité a totéž možno říct o ději neotřelých scének. Za necelou hodinu jsme už ale mohli dětem popřát dobrou noc a po deváté hodině už byl všude klid.

Ráno nás probudil pěkný šumavský vichr, který lomcoval okny, fučel mezi stromy, proháněl se po areálu a nakonec mu neodolala polypropylénová střecha u ošetřovny. Tu si půjčil a složil ji něžně do trávy o pár metrů dále. Po snídani se přidal pořádný déšť, který si našel cestičku i střechou auly - asi mu pomohl  vítr, nadzvedl mu střešní šablony a pár kapek vody dopadlo na  podlahu. Mnohem hůř dopadly balkonové dveře do auly, protože těmi natekla přes všechna těsnění dovnitř slušná louže. Nám to nevadilo až do okamžiku, kdy přestalo svítit světlo - protože taky přestalo hrát naše digitální piano. Naštěstí mají v Hošticích vysloužilé pianino - a jak nám bylo dobré.

Protože se v Hošticích jídlo vaří v kuchyni mimo ubytovací část, přišly za námi paní kuchařky, zda bychom mohli obědvat hned, jak jídlo pro nás dovaří, protože zatímco kuchyň vaří na plynu, výdejna udržuje teplou stravu pomocí elektřiny. S tím jsme pochopitelně souhlasili, naštěstí ale kolem jedenácté elektřinu opět zapnuli a tak jsme nakonec měli zkoušku podle plánu a obědvali přesně v poledne. To už byl s námi i náš pan řidič Jirka Voříšek, jako rozvážný muž vyrazil s předstihem, aby měl rezervu pro případ nějakého problému po cestě.

Na závěr jsme nejen přezpívali všechno, co jsme se naučili, ale stihli i vyhodnotit tradiční bodování pokojů.

A tak zbývá než všem poděkovat za to, že s námi tenhle prodloužený víkend v Hošticích strávili a prožili. Emilovi, Bětce, Verče, Kristýně, doprovázejícím maminkám paní Vlasákové a Rozsypalové. Bylo to prima a máme se všichni v Rudolfinu na co těšit!

Těšme se zpátky do Hoštic - Hoštice se těší na nás opět v půlce srpna příštího roku!

z paluby zvonečkového autobusu cestou do Prahy zdraví

Jan Vančura


Podzimní soustředění Zvonečků ve Střelských Hošticích - sobota 28. října

Dobrý druhý den z podzimních Střelských Hoštic!

Ráno tradičně výborná snídaně - od chleba přes bílé pečivo až po cereálie s mlékem; k chlebu samozřejmě máslo, sýry, šunka, med... i my s velikou závislostí na čerstvé zelenině jsme si přišli na své. Po snídani hned první zkouška, rozezpívání vedla Verunka Pudlovská, která kromě své aktivní dlouholeté účasti v koncertním sboru je dnes i studentkou sbormistrovství. Rozdýchání, malá masáž mimických svalů a samozřejmě kontrola maximalizace rozponu čelistí v zrcátkách. To je vždy předmětem velikého dychtění, a pravda, je i fotogenicky zajímavé. Po zdech bloudí prasátka z podzimního sluníčka, které se tu a tam prodere nízkými mraky, kromě vlastního otevření úst lze kontrolovat růst chrupu nebo neporušenost účesu.

Pak už nastoupila paní sbormistryně a zkouška nabrala obvyklé tempo, k němuž přispěla vydatným dílem také slečna klavíristka Kristýna, která nám věnuje dnešní sváteční den, přijela ranním spojem z Prahy a večer nás zase opustí. Děti se učí pěkně těžké věci - od pana Bláhy Sníh a Živou vodu a od Jana Hanuše Prosinec, Leden a Únor ..... Jde jim to skvěle. Jsou totiž nadané a šikovné, ty naše zvonečkové děti. A tak je prominuto a zapomenuto i malé večerní vyvádění na některých pokojích, které jsme museli tišit i s využitím brutálního vyhrožování, že zlobivé osazenstvo přestěhujeme po jednom do samostatných pokojů.

Pauza na svačinku byla realizována opět před vchodem - ačkoli byla předpověď opravdu mizerná, zatím jsme vždycky mohli být venku: chuť větru je sice už opravdu zimní a sněhová, ale po dlouhém zpívání přijde k duhu - a děti jsou dobře připraveny a oblečeny, takže se jezdí na koloběžkách, prolézačky jsou v obležení a konečně došlo i na tradiční zvonečkovou disciplínu - hromadný skok přes lano. V ní samozřejmě vynikají zejména dlouholeté členky koncertního sboru, takže přemítám, zda by Příbramský deník ocenil bohatě ilustrovaný příspěvek, v němž bychom pochválili výkon v této disciplíně podaný novým přírůstkem lékařského týmu místní pediatrie.

Před obědem samozřejmě další zkouška a mou momentální výhodou je, že Kristýnka zahraje (samozřejmě mnohem lépe) také moje improvizace v Hola pastýři hola, takže můžu zdokumentovat hraní na cinkátka, rolničky, triangly, jakož i na salámy a žáby (oba posledně jmenované nástroje vyrábí krásně drhlavé zvuky - však uslyšíte na koncertě v Rudolfinu).

Polední klid je věnován na mnoha pokojích vymýšlení čísel na večerní UCU - tedy Ukaž co umíš anebo děti baví dospělé. Po něm je vedením rozhodnuto o pěším výletu směrem na Kozlov, asi kilometr cesty z areálu.  Tradiční vycházka končí u kapličky, na jejíž schodech se vždycky fotíme - nejinak tomu bude i dneska. Cestou nám dokonce asi minutu svítí sluníčko, a i když od západu hrozí olověně šedá oblaka, sláva nazdar výletu, nezmokli jsme a jsme tu. U kapličky dokonce došlo i na zpívání pod širým nebem - a pak už je čas na cestu zpátky. Dokonce zbyl čas i na svačinu venku a pár chvil na prolézačkách, ale potom už hurá zpátky do auly, zkoušet. Prostě musíme tu Kristýnku a její úžasné klavírní prsty vytěžit na maximum!

Poznámka na závěr - tyto řádky píši na předvečení zkoušce a v nějakém piánku jsem vlídně napomenut, neboť údajně nebuším do klávesnice v rytmu právě prováděné písně - a ono to prý ruší jinak dokonalou souhru klavíru a sboru.

Těšme se na večerní program, ale o tom bude referát zřejmě později nebo až zítra.

 Stále platí - nálada skvělá, všichni zdrávi. Z Hoštic zdravíme všechny, kteří tu s námi kdy pobývali - hlavně pak a především Davida Velka, ten nám všem chybí - a tak nám mává aspoň už téměř úplně opadaný strom, na který si David vzpomněl, když mi s lítostí psal, že se podzimních zvonečkových Hoštic nemůže zúčastnit...

zdraví

Jan Vančura


Podzimní soustředění Zvonečků ve Střelských Hošticích - pátek 27. října

Dobrý páteční podvečer z podzimních Střelských Hoštic!

Poprvé za historii zvonečkových soustředění a zájezdů jsme si dnes ráno užili nakládání a odjezd autobusu ve vytrvalém dešti. Spolehlivý pan Voříšek dorazil krátce po osmé, poté, co jsme na poslední chvíli po telefonu ladili místo přistavení - ukázalo se totiž, že Rokycanova ulice, kterou používáme jako záložní terminál, je zcela uzavřena, a tak ke cti přišlo naše tradiční místo na rohu Jeseniovy a Českobratrské poblíž školy.

Mezitím se školní chodba už skoro úplně naplnila soustředěníchtivými děcky a jejich rodiči. Napřed jako obvykle musíme naplnit břicho našeho voříškobusu společným sborovým materiálem, nakládáme tedy obě digitální piana a spoustu tašek a krabic ke mně do auta, aby namokly co nejméně a odvážím je k busu. Bětka s Verčou Pudlovskou - naše dvě dospělé sboristky - kontrolují prezenci, vybírají příspěvek a MUDr. Bětka samozřejmě řeší své medicínské povinnosti.

Pak - stále ve vytrvalém dešti - po skupinkách odesíláme děti s rodiči a zavazdly k autobusu. Konečně je všechno naloženo a před tři čtvrtě na devět se náš bus majestátně odlepuje od chodníku a za mávání rodičů nabíráme kurs Střelské Hoštice.

Cesta probíhala v naprostém poklidu až na kolonu vzniklou díky nehodě u Chraštiček, kterou ovšem náš pan Voříšek mazaně objel vedlejší silnicí. A tak po krátkém zastavení u pumpy brzdíme (opět za deště...) před vstupem do střelskohoštického areálu. Děti vysíláme do auly a s pomocí paní ekonomky Bažatové (inu, tady se nikdo žádné práci nevyhýbá) vykládáme autobus. Ještě před obědem se nám podařilo rozdělit děti po čtveřicích do pokojů - a vzhůru do jídelny. Výborá polévka a svíčková na uvítanou a věneček jako zákusek (to zase bude v pondělí váha hlásit divná čísla...).

Po obědě polední klid, vybalování zavazadel, a o druhé se scházíme v aule na první zkoušku. Napřed organizační věci - seřazování podle velkosti (tedy "velké kosti"), aby se sbor na pódiu hezky usmíval, jak každoročně vyžaduje paní sbormistryně. Představení všech dospělých - kromě obvyklé skvadry jsou s námi paní Vlasáková a Rozsypalová. Samozřejmě seznámení s pravidly - nikdo nesmí z areálu, k řece ani čichnout, bez dospělých vůbec nikam. Zákaz čučení do telefonů a tabletů po večerce.

První zkouška je trochu opakovací - tři koledy, které už umíme z Prahy - ale hned zkraje mají i Zvonečky také šanci vyzkoušet si, jak otvírají (nebo neotvírají) ústa. Rozdána naše sborová zrcátka, jež jsem pořídili nedávno pro koncertní sbor,  a ihned využita ke kontrole vzájemné polohy horní a dolní čelisti. Víc asi řeknou fotky, které - doufám - se odsud povede vystavit na web (to je občas lepší než noční bojovka, tak držte palce...*).

V mezičase občas vykoukne i sluníčko a ozlatí spadané listí na hřišti, ale déšť se jen tak nedá a za chvíli zatáhne oponu mraků a kapky začnou opět bubnovat do střešních oken. V přestávce se nám dokonce na chvíli daří vytáhnout koloběžky, ale sotva naše pěší motorizovaná divize objede dvě kolečka kolem hřiště, houpačka počasí se opět překlopí do deště a musíme domů. Nevadí, aspoň chvilku jsme užili venku, na skákání přes lano ovšem nestačilo dojít. Od půl páté další zpívání v aule a první dělená zkouška - musíme se totiž naučit těžkého Hanuše, kterého máme zpívat už za pár týdnů na festivalu Bohuslava Martinů.

V šest bude večeře, po ní další zkouška a to bude pro dnešek asi všechno. Zítra se - kromě zpívání a zkoušek - budou děti připravovat na oblíbený večerní pořad "Ukaž, co umíš anebo děti baví dospělé". Držte palce. Nálada skvělá, všichni zdrávi.

Ze Střelských Hoštic

Jan Vančura

---

*) a trvalo to tentokrát asi tři hodiny, než jsem těch ubohých necelých 5 MB prostrkal evidentně zarezlými hoštickými trubkami až na náš ostravský webserver 


Svatý Václav 2017

Letošní státní svátek oslaven nejlepším možným způsobem: zpěvem.

Hned zrána (tedy o jedenácté dopolední) sbor zahájil předání základních kamenů našeho nového domu na vrchu Ládví (pro upřesnění  kat. úz. Kamenice – Ládví). Okolo půl jedné připraven oběd v restauraci U Vlkové a po něm spořádaně proběhl transport na rozhlednu jindy nepřístupnou, dnes otevřenou.

Leč – nepředbíhejme. Celá akce se rodila samozřejmě v mnohatýdenním předstihu v kooperaci  s představenstvem společnosti FMP, a.s. jež je na Ládví domovem a rozhlednu spravuje.  V rámci přípravy rozdána řada úkolů, z nichž mně připadly ty rutinní, možno říci velmi snadné: Dopravit sbor. Dopravit nástroje a notové pulty. Dopravit naše cédéčka a propagační brožury.

Doprava sboru, ach, jak snadné. Jeden včasný telefon našemu dlouholetému řidiči Jiřímu Voříškovi, a lup!  autobus je zajištěn. Zřejmě právě tato snadnost udělala z tohoto úkolu noční můru… naštěstí, pamětliv hesla „Důvěřuj, ale prověřuj“  jsem – jako obvykle – den předem, tedy ve středečním odpoledni  vytočil číslo Jirky Voříška v domnění, že je vše z dávna již domluveno a pouze si nyní spolu potvrzujeme, že je vše z dávna domluveno. Ten rozhovor bych vám nepřál, vypadal asi takto:

(velmi bujaře): „Ahoj Jirko, počítáš zítra s námi, že?“

Jirka: „???“

(mnohem méně bujaře): „Ne, počkej, to si děláš legraci, zítra jedeme přece na to Ládví …?“

Jirka (se konečně zmohl na slovo):  „Ale ne - já tady nic nemám - a zítra už mám dopoledne rito…“

(schlíple, neboť mi to začíná docházet): „Počkej, chceš říct, že…?“

Jirka: „No jo, fakt o ničem nevím…a zítra dopoledne už jedu jinam…“

(Infarkt se o mne pokouší poměrně úspěšně, leč Jirka je dlouholetý kamarád):

„ … tak počkej, zkusím ještě bráchu…Hele, já  ti za chvilku zavolám.“

(No ještěže jsou Voříškové dva a stejně ochotní. V mezičase horečně kombinuju ani ne kde se stala chyba, ale jak zítra, ve svátek, dopravíme čtyřicítku sboristek mizerných třicet kilometrů. Než vypočítám, kolik budu muset ukecat rodičů, řinčí znova mobil:)

„Tak brácha vás může odvézt ráno, ale zpátky už nemůže, večer vás hodím zpátky do Prahy teda já“.

(se slyšitelnou úlevou a mnoha díky): „Tak já Tvýmu bráchovi zavolám, abych mu to potvrdil, ne?

Jirka (na rozdíl ode mne zcela v klidu): „No to nevím, jestli Ti to vezme, von řeže dříví …“

(pauza – volám panu bratrovi  během další hodiny nejméně pětkrát, pak mu asi (naštěstí) došla polena, tak mi telefon vzal a potvrdili jsme si vše potřebné. Čest zachráněna a obě akce též).

A tak o svatováclavském ránu s Emilem Červeným stavíme na jinak naprosto pusté a prázdné parcele půjčený stan 3 x 6 metrů, pod něj umisťujeme náš venkovní stůl a pokrýváme ubrusem; na něj pak Gregory Mlynarczyk staví skleničky. Máme totiž spoustu sektu a také – pro nezletilce – spoustu Rychlých špuntů.

Před desátou autobus s Bohumilem Voříškem brzdí na určeném místě. Řidič svého bratra, našeho dlouholetého Jiřího nezapře  - nejen obličejem, ale i hlasem a stiskem ruky.  Naše děvčata v počtu třiceti s Kristýnou a Davidem Velkem vystupují a odcházíme do restaurace U Vlkové. Poněkud nerudný pan vedoucí nás posílá nahoru, jak bylo domluveno. Dámy se převlékají do komorního oblečení  - akce může začít. Já ještě rychle mizím na místo činu, které je od hospody tak dvě stě, tři sta metrů. I tady je všechno připraveno, dokonce jsme stihli umístit značky s příznačným nápisem Kamení opatřenými šipkami, aby lidé, kteří u nás nikdy nebyli, snáze trefili.

Po půl jedenácté přichází sbor a taky se začínají objevovat první hosté. Všichni se vejdou na pozemek, který se v pravé své části začíná měnit ve velké parkoviště. V jedenáct jsme už skoro všichni, jsem rozhodnut čekat nejvýše pět minut, protože náš další program prostě nepočká a musí plynule navázat.

Skutečně, v 11:05 jsme už až na jedinou výjimku všichni, Jarmila udeřila na gong a já se ujímám slova, vítám všechny a po krátkém exkursu do etymologie názvu Ládví již vysvětluji dnešní průběh.  Pak přichází chvíle pro sbor: zpívají krásně pod širým nebem, které slunce pomalu, ale jistě čistí od šedé ranní mlhy do modra. Moje největší noční můra byla, že bude pršet, protože jsem v úterý pod dojmem příznivé předpovědi počasí snížil počet půjčených stanů ze dvou na jeden. A ve čtvrtek ráno to chvílemi vypadalo i na déšť… než si počasí dalo říct.

Pak nám naši kamarádi po jednom předávají pečlivě označené základní kameny. Ze Sněžky, od obou pramenů Vltavy, ze Střelských Hoštic, z Lago di Garda, z Nikaraguy, z Lanzarote, z Krkonoš, z Českého středohoří, z Kostelce u Křížků, z Prahy – Vinohrad, z Prahy – Břevnova, z Prahy – Suchdola, ze Skoupého, z Petrovic u Karviné, z anonymního kamenictví, od našich sousedů z Ládví a já nevím odkud ještě. Každý dárce se vybavil nějakou příhodou, historkou, příběhem – máme radost.  Už se rýsuje způsob zachování našeho nebývalého kamenobohatství:  malé půjdou do vitrínky, větší zazdít do některé z vnitřních zdí a ty největší ponecháme venku  ve volném uskupení. Je toho požehnaně! Děkujeme, přátelé a kamarádi.

Nakonec přípitek od Mileny Kozumplíkové, a úplně na závěr ještě jedna písnička. A že si prý mám jít sednout (do jednoho z našich patnáctiletitých plastových křesílek). Začíná písnička… no jasně: Pekla vdolky... aneb Honzíčkovi. Ale co to? Hned zkraje se sbor nějak rozpadá, utichá… ale ne, to je není chyba, to je schválně – naše krásná děvčata nesou ošatky se opravdickými vdolky, napečenými obětavou rodinou Pudlovských.  Mňam, ty jsou! Když písnička dozní, dávám kolovat – a během pár minut jsou ošatky prázdné. Krásné zakončení – a to ani naše sboristky nevědí, že tuhle písničku mi zpívávala maminka, když jsem byl úplně malý capart, a moje starší sestra Alenka  (též na dnešní pokládce kamení přítomna) ji tehdy vtipně parafrázovala, na což si samozřejmě ihned vzpomněla …

Končíme za úplně jasné modré oblohy a přesunujeme se na oběd do restaurace U Vlkové. Tady chvílemi situace připomíná hospodu Na mýtince: „nejste tady sám, a mám jen jedny ruce“ – a tak se výdej obědů poněkud protahuje, ale nakonec – chválabohu – jsou všichni nasyceni a můžeme zahájit postupný transport sboru osobními automobily na kopec. Ještěže FMP disponuje devítimístným minibusem a sedmimístným Volvem, které v kombinaci s sedmimístným Fordem Galaxy, řízeným Víitkem Vokrouhlíkem poskytují mohutnou transportní kapacitu, takže moje auto po první dávce zůstává už na rozhledně – musíme postavit Kristýně piáno a vyzkoušet, jestli všechno funguje.

Funguje, a všechno je připraveno. Počasí nám přeje, a lidé se scházejí – nápad s otevřenými dveřmi zřetelně zaujal široké okolí. Pro návštěvníky se zdarma podává káva, čaj, limonáda i pivo; nebýt toho, že je to naprosto bohulibá akce, mohl by si leckdo myslet, že jsme na předvolebním shromáždění nějaké politické strany. O půl čtvrté se ujímá slova pan historik a v  čtvrthodinovém expozé kreslí portrét barona Františka Ringhoffera. Osvícený a zajímavý muž, dokázal toho za svůj nepříliš dlouhý život (zemřel v nedokončeném 56. roce svého věku)  velmi mnoho – od výroby železničních vagonů na pražském Smíchově až po založení velkopopovického pivovaru. A - samozřejmě - zvládnul postavit i tento altán.

Pak už nastupujeme my a zpíváme z cihlové terasy směrem do kraje s krásným a velikým rozhledem. Začínáme státní hymnou – 28. září je přece státní svátek. A pak už to jde podle programu, lidé dole na pasece poslouchají , sedí na zemi na na dekách, které si přinesli, nebo se jen dívají kolem. Samozřejmě není to koncert, takže tu a tam se ozývají i dětské výkřiky, ale to nikomu zase tak moc nevadí.

Svatý Václav je patron země české a tedy program je ryze český, Dvořák, Suk, Laburda, Teml, Martinů, Mácha, Křička – a zakončujeme Smetanovým vstupní m sborem z Prodané nevěsty.  Proč bychom se netěšili. Když je takový krásný den a všechno se tak pěkně vydařilo!

Po našem vystoupení  nám lidé tleskají, a my vyklízíme pozice na terase altánu, protože teď se sem chystají návštěvníci na prohlídku, jak to tady ten pan baron měl zařízené… My scházíme zpátky dolů k restauraci U Vlkové, děti dostávají ještě občerstvení – krásně nazdobené studené mísy, a pak už jen čekáme na pana Voříška a autobus. Příjezd se trošku protáhl, ale to vůbec nevadí. Po půl sedmé brzdí nám dobře známý bus s ještě lépe známým řidičem na stejném místě jako jeho bratr ráno a děti nastupují. Vydáváme dospělým slečnám pod vedením Bětky Majerové instrukce pro cestu zpět a ukončení akce u školy, pak už jen pomoci otočit autobus na naší staré (dobré) benešovské – tedy zastavit v obou směrech nedělní provoz – a máváme našemu sboru na šťastnou cestu domů.

Byl to věru krásný den!

Jan Vančura 4. – 21. října 2017

 

Archiv článků od roku 2005

Napsali o nás...

 

Realizace: i-servis.cz