Sborové studio Zvoneček / Aktuality

Hudební škola hlavního města Prahy

Ještě jedna malá dohra našeho pozdně letního soustředění - máme v komorním sboru jednu dámu nikoli s kaméliemi, ale s příušnicemi. 

Sice by proti nim měli být všichni očkováni - ale raději dáváme na vědomí všem, že jsme se s touto dětskou nemocí setkali.

JV


 

26.8. - Poslední den, kdy máme celý sbor pohromadě! 

Ale než se dostaneme ke dnešku, tak snad jen konstatování, že nám i včera počasí přálo a táborák se skvěle vyvedl. Opečeno spousta buřtů, snědeny tuny zeleniny. Emilovy klacky nezklamaly, takže opékat mohl ve velkém kruhu téměř celý sbor najednou. A jak jinak, samozřejmě bez písniček to nejde, a tak se zpívalo a zpívalo - a když došly písničky k táborákům, šly menší děti spát - předtím ale ještě Bětka s Luckou  dočetli Malého prince - ten konec je maličko smutný, ale nad hlavou nám už taky svítily hvězdy a tak se nám ten příběh nakonec hezky propojil s naším celým hoštickým týdnem.

U ohně pak zůstaly nejstarší slečny z Abbellimenta - a začala éra vzpomínání a jukeboxů. Děvčata - spíš bych měl říct dámy - opravdu fungují jako ten přístroj na přehrávání desek - ony si totiž pamatují neuvěřitelné skladby, které jsme třeba jenom zpívali na nějaké soutěži, nebo to byla nějaká masová pseudopíseň, z níž si pochopitelně utahují; spousta jich tedy byla z amerických zájezdů, ale nakonec došlo i na náš duchovní repertoár. Emil na závěr rozřezal klacky, které předtím mnoho hodin vyráběl - je to taková malá forma masochosimu, připadá mi vždycky. Po půlnoci jsme se všichni rozešli do svých pokojů.

---

Sobotní ráno se ničím nelišilo od rán předchozích - snad jen, že byla zkouška posunutá o půhodinu, aby se ti, kdož dnes odjíždějí, stihli vystěhovat ze svých pokojů a dali si věci do auly. Po zkoušce - veliké vyhlašování bodování úklidu, kdy se na krásném čestném čtvrtém místě umístili i naši malí pánové, což bylo třeba obzvlášť ocenit. A pak už pětice našich úžasných organizátorek vyhlásila výsledky celotýdenní hry. Tak nakonec jedeme s Nofčou na planetu Mamon, neboť její obyvatelé v naší letošní hře zvítězili. (Tak jen doufám, že to bude cenově únosné).

A na úplný závěr pauzy proběhlo děkování všech všem. Děvčata (Mariana Mubenzemová, Lucka Hlaváčková, Anička Jeřábková, Káťa Sauerová a Markéta Fleková) dostaly kytičku a malý dáreček. Hra skvěle vymyšlená, skvěle připravená a perfektně realizovaná. Velký dík patřil taky paní Kamile, která se o děti celý týden starala jako o vlastní a kromě mnoha jiných činností zajišťovala druhé večeře (ono tady totiž strašlivě tráví). Markétě Tylšarové patří dík za odbornou práci - vedla dělené zkoušky a samozřejmě pomáhala se vším, co bylo třeba. David Velek naštěstí včas nastoupil do už už se rozjíždějícího vlaku - že by mohl být na soustředění jsem se dověděl devět dní před odjezdem a samozřejmě jsme se hned snažili ho získat. Naštěstí se nenechal dlouho přemlouvat, protože je s námi rád a my s ním. A jako jediný si taky užil, když se aulou rozléhalo skandování "Da-vid, Da-vid" - prostě miláček publika.

Náš tým by nebyl kompletní bez Markéty a Vítka Vokrouhlíkových. Bez Vokrouhlíků ani ránu. Oba se vždycky účastní všeho a kromě toho  - přátelé, doktor v domě je prostě doktor v domě. A my máme to štěstí, že už máme dva, neboť v nastalé éře dostudovavší Bětky jsme prostě zásobeni lékařskou péčí jako žádný jiný sbor.

Poděkováno bylo samozřejmě Emilovi. Emil, toť práce všeho druhu -- o táboráku a klaccích jsem už psal, ale to podstatné je, že Emil má vždycky všechno a co nemá, to dokáže vyrobit. Nic není problém a v přírodě je spousta materiálu, které dokáže zpracovat na předměty, které jsou zrovna potřeba.

Panu Jakubovi Janštovi jsme poděkovali za krásné hraní - je to totiž Pan Varhaník, ale není mu na obtíž hrát jenom jeden hlas. A totéž poděkování patří Kristýnce Donovalové -  naší milé slečně klavíristce, kterou tady vystřídal.

Poslední oběd v plném počtu - a pak už se loučíme se sedmnácti novými členy, kteří jedou odpoledním autobusem do Prahy. S Emilem nakládáme kufry a kufříky do dvou aut a přesně v jednu ukončujeme nekonečné loučení starších s mladšími - a vyrážíme směr autobusová zastávka Střelské Hoštice. My s nákladem, zbytek pod vedením Markéty V., Davida, Markéty T. a paní Kamily pěšky.

Bus přijíždí a zdá se, že naše místa (máme koupené o dvě víc, protože se ukázalo, že na poslední chvíli byly přijaty dvě děti do komoráku a zůstávají s námi do zítřka) jsou snad volná. Řidič nám ukazuje, kam máme naložit naše kufry a požaduje za kus 10,- Kč. Markéta platí, děti nastupují, zdá se, že všechno probíhá normálně a autobus - krásný, velký, moderní... odjíždí. Máváme s Emilem a já vyjíždím ještě na otočku do Strakonic na poslední nákup. Všechno probíhá podle plánu.

Co ale následovalo nelze popsat jinak, než v přímém přepisu smršti SMS od Markéty a Davida.

První mne zastihla ještě na cestě v autě. Od Markéty.
"... právě jsme s Davidem vyhodnotili, že se právě rodí další legendární zvonečkový zážitek... pro všechny děti jsme vybojovali sedadla (většinou 2 místa pro 3). Předválečné ročníky jsme neměli sílu vyhazovat z našich sedadel. David své místo galantně přepustil starší dámě a jeho svatozář se ještě více rozzářila. V Katovicích (první zastávka, pozn. JV) přistoupilo do již plného busu dalších asi 8 lidí. Malinko se obáváme Strakonic...skvělá zpráva je, že je tu wifi. Takže pokud se nám mobily nevypnou přehřátím, tak nám to do Prahy rychle uteče... jinak nic zajímavého! M a  spol."

A ještě zajímavá paralela: "...jel jsi někdy tramvají devítkou, když dvě za sebou vynechají?"

Následovala další zpráva - tentokrát od Davida: "Update cesty: zastávka Strakonice hl.n., statistika: +20 dalších cestujících, setkáváme se s faktem, že není třeba se poutat, neboť se ani nehneme. Připomíná nám to Indii, za chvíli budou někteří i na střeše. :-)"

Markéta popisuje situaci velmi plasticky: "David snad něco pil?! Válí se tu po zemi a děsně se chechtá... závidí mi moji volnou sukni, protože já si můžu na koberci krásně složit nohy ve směru, ve kterém je zrovna volná skulina. Brzy se zase ozveme."

A dodává - asi v touze mne uklidnit: "Krásně to tady nad kolem houpá, připadám si jako na lodi. Coby majitelka pěti blicích pytlíků se ničeho nebojím."

David ovšem samozřejmě naopak naprosto střízlivě sleduje stav jízdy, takže se brzy dozvídám toto: "Zastávka X: Autobusák se jde podívat dozadu, zda se sem ještě vejde deset lidí, bez váhání konstatuje, že ano.

To už jsem nevydržel a Markétě volám. Ptám se (asi úplně pitomě), proč nesedí na svých místech, na které jsme koupili po nemalé strázni místenky (našim čtenářům opět připomínám, že máme o dvě víc). Vysvětluje, že opravdu neměli srdce s Davidem vyhnat nějaké starší lidi. Ale děti prý sedí všechny. No aspoň že tak. Nikoho z nás nenapadlo, že se v dálkovém autobuse taky může celou cestu stát a že se bude přepravce chovat k lidem jako k dobytku. A taky bych byl doufal, že když - v době internetu a elektronické komunikace - uvidí přepravce dva dny dopředu vyprodaný autobus, tak se znalostí věci přidá posilu. Už taky chápu, proč je na jízdence napsáno, že ji není třeba tisknout a ukazovat řidiči. Zřejmě to leckdy ani není možné. (Taky co bychom chtěli za 67,- Kč za dítě a 135,- Kč za dospěláka, že. To jsem se ale Markétě říct nahlas neodvážil). - V duchu zuřím, a mám samozřejmě vztek na sebe, že jsem to nevymyslel jinak, lépe. Hlavně aby dojeli všichni v pořádku - nemám rád věci mimo svoji kontrolu a tady do toho zřejmě zasáhl velehamižný duch provozovatele.

Následuje další SMS popis cesty (Markéta je psavější): "S lidmi kolem nás, nad námi a pod námi jsme se hodně sblížili. Vzniká mezi námi něco jako autobusové přátelství...cesta hezky ubíhá. Vítek kecal, žádné kolony nejsou." (Vítek odjel dopoledne a nejsem si jist, zda si v tuto chvíli Markéta ještě stále myslí, že byl dobrý nápad přistoupit na moji prosbu a jet s dětmi busem jako doprovod, pozn. JV.)

David situaci vidí podobně a klade si zajímavou otázku: "Zatím žádné kolony... Jedeme správným směrem? Z našeho úhlu pohledu vidíme akorát nebe... ( a nohy všech kolem)"

A opět Markéta - tentokrát velmi lapidárně:"Čimelice. Uzavíráme sázky, kolik se sem ještě vejde lidí."

To potvrzuje i David v následující SMS: "Čimelice. Začínám se s Markétou sázet, kolik se sem ještě vejde lidí. Dozvídáme se poněkud znepokojující zprávy. Pravidelná pasažérka nás informuje, že momentální stav se považuje za prázdný autobus. Prý se někdy stojí v uličce naproti sobě.  Řidič s nezaujatým výrazem prodává již stou jízdenku nad kapacitu vozidla. Děti s klidem čtou, spí, nebo poslouchají hudbu."

Následuje řada SMS opět od Markéty, z nichž je vidět, že situace v autobusu přímo provokuje filosofické úvahy nad pomíjivostí věcí vezdejších a kontemplativní náladu:

"Štastná chvíle - Bára V. mi půjčila zpívací polštář."

...

"Už dlouho jsem se tak nenasmála... až na mne z toho padá únava..přemýšlím, kam mi padne hlava, pokud opravdu usnu...Koleno Aničky Trnkové? Stehno pána vpravo? Davidovo rameno vlevo? Nebo si vyrazím přední zuby o madlo přímo přede mnou?"

...

"Je moc dobře, že se vracíme v sobotu. Neděle jsou prý horší."

...

"David rozplétá své dlouhé nohy (pamatujete z fotek ze hry? ) a jde kontrolovat - pohledem - kondici dětí.  Je tak zodpovědný!!!"

David mi o chvilku dříve píše totéž, takže zřejmě mají s Markétou vskutku blízký kontakt: "Jako krtek z díry jsem vylezl zkontrolovat stav mužstva. Posádka OK. Jsem rád, že jsme vzadu. Vepředu se už ani nedrží, není proč. Není kam spadnout."

Markéta se už - zdá se - začíná trošku nudit: "Čtu si časák s paní, kterou jsem pustila na své místo..."

... aby za chvíli pokračovala v hlubokomyslných úvahách: "V mé bývalé práci se s humorem říkalo že nejlepší zboží je to, které je prodané dvakrát. Až dosud jsem netušila, že je to možné i se službami..."

...

"David buď usnul nebo omdlel" (já doufám, že to první, pozn. JV)

...

"Za 10,- Kč jsme mohli odvézt i klavír..."  Za touto zprávou tuším nádech sarkasmu, kde se tam bere?

...

"Skutečnou výhodou je můj "ptačí" hrudníček... to, co mi od dětství působilo trauma, mi dnes umožňuje pohodlně se vejít do prostoru mezi sedadly. Což se nedá říct o Davidovi. Kdyby to tušil, tolik by neposiloval."

...

"Je důležité zmínit, že proporce umělkyně Marko Vokro by mi dnes cestu do Prahy neumožnily."  Ale jdi, Markéto, říkám si v duchu, vždyť máme přece dvě místa navíc!

Do toho SMS od Davida: "... Zazněla otázka 'kdy tam budeme?'  S nejistotou hledám na mapách čas dojezdu. S úlevou zjišťuji, že bus opravdu jede do Prahy a ne na Balkán. Bojím se jen potřeby dětí navštívit WC. Nedokážu si představit, jak se těch 200 lidí souká ven a zas dovnitř. Jsme téměř na dálnici."

A v další SMS se ještě vrací k tématu, které je zřejmě hodně aktuální: "Ad SMS od Markéty: proporce Makro Vokro by znemožnily cestu alespoň 12 cestujícím..."

...

Za chvíli úlevná zpráva od Markéty: "Dálnice - kolo pode mnou jako by se ani nedotýkalo povrchu... cesta je klidná a já také..."

Dopisuji přepis a jen tiše doufám, že bus přijede na Knížecí jakžtakž včas - protože ta chvíle se téměř blíží, už je 15:20. A píše David: "Zbývají 4 minuty. V autobuse je neklid. Sardinky si protahují své údy. Matěje jsme vzbudili, ihned vyskočil, myslel, že jsme v NYC (byla tu vysoká budova)."  Za sebe doufám, že je to správné vysvětlení a že se nejedná o halucinaci.

Nato přichází vcelku uklidňující SMS opět od Markéty: "Ne nadarmo se říká, že "co tě nezabije, to tě posílí". Nám - mně a Davidovi prodloužila dnešní jízda ze Střelských Hoštic do Prahy minimálně o desetiletí! Díky, že jsme u toho mohli být, jakož i u celého soustředění!!! M a D "

a v 15:25 konečně toužebně očekávaná zpráva:

"Vjíždíme na Smíchov. Cestující si navzájem děkují a blahopřejí..."

a konečně poslední, ještě toužebněji očekávaná:

"Děti odevzdány. Konec dobrý všechno dobrý. :-)

Já bych dodal - neopakovatelný zážitek se může neopakovatelným stát i proto, že ho není třeba opakovat. A jen přemýšlím, komu z vedení VKJ busy pošlu odkaz na naše stránky, až tam tohle všechno zveřejním - to bývá místo stížnosti mnohem lepší.

Z odpoledních Hoštic zdraví  JV


25.8. Dobrý podvečer ze Střelských Hoštic!

Dnes nám vlastně soustředění pomalu, ale jistě končí. Dopoledne proběhlo jako vždy - dvě zkoušky a pokračování hry - hledání hvězdiček po areálu. V průběhu svačiny se ale už hlásí spousta dětí o klíče od učeben - dneska odpoledne jsou individuální zkoušky a tak je potřeba ještě dopilovat a docvičit co se dá.

Totéž se odehrávalo v poledním klidu,  kdybychom měli těch učeben sedm, bylo by to málo. Nakonec byly obsazeny jak aula, tak obě učebny, ale nedosti toho: když jsem si všechna místa obíhal a fotodokumentoval, zjistil jsem, že svítí světlo na schodišti ke kotelně. Tam vůbec nechodíme - asi někdo zapomněl zhasnout, myslel jsem si. Vůbec ne - našly si tam místečko naše dvě sboristky a v příjemném chládku a klidu si opakovaly.

Před obědem jsme bohužel museli ještě řešit drobnou nehodu - Anička Nekvasilová venku upadla a natloukla si koleno. MUDr. Bětka se na něj samozřejmě hned koukla, prohmatala ho pečlivě (k velké radosti pacientky), a mně bylo jasné, že si asi zopakujeme, kde mají ve Strakonicích špitál. Ještě jsme počkali na MUDr. Vítka Vokrouhlíka, který byl na nákupu právě mimo areál, ale i on radil rentgen - přece jenom, ať máme jistotu. A tak jsme se hned po jídle vydali do strakonické nemocnice. Tam to šlo ráz naráz - nebyli jsme tam ani hodinu, noha je v pořádku, nic zlomeného ani naštípnutého není a jen na cestě zpátky jsme koupili (ve slevě) dvě balení mraženého hrášku, aby si mohla to koleno ledovat.

Mezitím už začal v aule každoroční pátečně-odpolední program. Napřed třídní schůzky - to je setkání náhradních rodičů s Nofčou. Témata jsou jasná: Jak prospívali jejich svěřenci - adepti do koncertního sboru. Jestli všechno zvládají. Jestli je to vůbec baví. A vůbec jak jim to jde. Pak se skupiny vymění - tedy naopak malí musí říct, jestli se o ně jejich náhradní rodiče dobře starali, jestli jim pomáhali, a jak se k nim chovali. Prostě sociálka - aspoň tak tomu po léta říkáme. Obojí je moc pěkné, protože náhradním rodičům nebývá - až na výjimky - zase o tolik více než kandidátům do koncertního sboru, a přitom musí zodpovědně říct, jak si jejich svěřenci vedli. Sociálka bývá jednodušší - "tak co, starala se o tebe Tvoje náhradní matka dobře?" -  "Jo, dobrý". - Někdy jsou ale sdílnější, takže se dovíte, že s nimi hodně cvičila o poledním klidu, že jim napsala výslovnost, když nevěděli, že jim zpívala do ucha ... anebo taky že jim zpívala do ucha "moc nahlas".

A pak už jsou jednotlivé zkoušky. To je adept sám s paní sbormistryní a musí ukázat, že se něco naučil. A to je docela náročné: dítko zpívá svůj hlas a k tomu hraje Nofča ty ostatní. A udržet se ve svém hlase... Relativně nejsnazší to mají první soprány, protože většinou mají hlavní melodii. Nicméně i tam je spousta ošemetností... ale když člověk slyší takovou novou dvěstětřicetčtyřku (to jest nejspodnější hlas ať jde o jakýkoli vícehlas, tedy druhý hlas ve dvojhlasé skladbě, třetí v trojhlasé a čtvrtý ve čtyřhlasé, proto 234), a dítko se drží a zpívá si svoje protimelodie, to je ovšem zážitek.

V průběhu zkoušek stojí náhradní matka zpravidla s uchem přilepeným na dveřích auly, aby slyšela, jak si její svěřenec vede. A toho objímání, když novopečený člen koncertnho sboru otevře dveře s vítězným úsměvem!

Máme šikovné děti, letos udělali zkoušky všichni - všech 17. To bude spousta práce, všechny pasovat na právoplatné členy koncertního sboru s právem nosit pelerínu a zvonečkové tričko - tak zní kouzelná formule, kterou používáme již od pradávna.

Večer nás ještě čeká právě ono pasování - a táborák. Počasí je skvělé, 150 buřtů nachystáno, tuny zeleniny očištěny a nakrájeny... chleba a rohlíky připraveny. Emil jako vždy připravil své tradiční tří- a vícemetrové opékací klacky - nikdo to neumí lépe než on.

Tak tedy - poslední večer v Hošticích je před námi.

JV


24.8. Dobrý večer ze Střelských Hoštic!

Máme za sebou další den naplněný spoustou zpívání, her a užívání krásného prostředí hoštického areálu. Běh dne se nám ustálil na čtyřech zkouškách denně - dvě dopolední, dve odpolední nebo jedna odpolední a jedna večer. Máme zatím taky štěstí na počasí - doposud vůbec nepršelo a také nebylo žádné zvláštní vedro.

Ráno jsem doháněl včerejší zprávy a fotogalerii, takže jsem váhal, zda jít do auly na zkoušku - protože se znám a vím, jak to dopadne. Asi jste možná trošku znuděni stále stejnými pohledy na soustředěné tváře našich sboristů a sboristek, anť luští své hlasy z not. Ale mne to stále přitahuje - a tak vzniklo - vlastně proti mé vůli - dalších zhruba 40 obrázků z dnešního ranního zkoušení. Ono taky nelze přehlédnout šťastný výraz ve tváři paní sbormistryně, když pan Janšta hraje Bachův chorál a sbor zpívá úžasným způsobem to, co se zpívá už skoro třista let.

Dopolední hra byla vcelku prostá. Na čas shromáždit v aule co nejvíce předmětů, jejichž jméno začíná na písmeno P. A tak se vršily polštáře, peřiny, prostěradla, přívěšky, pantofle, provazy, papíry, péra, propisovačky, peleríny, ponožky...  ta čeština je na písmeno P poměrně bohatý jazyk. Kdo vyhrál nevím, ale pravda je, že hromady předmětů u jednotlivých týmů byly úctyhodné.

Po obědě jsem byl zastižen jednou náhradní matkou, která mne diskrétně požádala o klíč od jedné z učeben, kde máme klavír - potřebuje prý svoji adoptivní náhradní dceru doučovat repertoir. Tak takhle to tady chodí, přátelé. Klíč jsem samozřejmě s mnohými chválami rád propůjčil...

Po poledním klidu opět zkoušení v aule a po něm další hra. Ještě před hrou ale mám tu čest býti náhodou přítomen poobědní nevinné zábavě dospělých slečen z komorního sboru. Nevěřím svým očím... ach ano, opravdu, ty vážené paní inženýrky, magistry a doktorky skáčou panáka. Ještě nezapomněly, takže hru veskrze vášnivě prožívají a kdybych je neznal tak dlouho, myslel bych si, že se podobně vášnivě nenávidí, když jedné kamínek padá kam má, a ke druhé se štěstí - nebo šikovnost? otáčí bokem...

Odpolední hra je tentokrát bojovně běhací. Detaily pravidel jsou, pravda, poněkud komplikované, ale pokusím se je nicméně postihnout. Na začátku šlo o to, že v kruhu ohraničeném lanem uprostřed hřiště je určitý počet papírových lodiček, které se pokusí uchvátit členové našich kosmických týmů. Ovšem kolem kruhu se pohybují záškodníci rychloběhači (namakaní Vítek a Markéta, David a slečny organizátorky). Dostihnou-li nosiče lodičky, musí být loď vydána a vrací se do hry. Pokud lodičku dopraví šťastlivec na určené místo, smí ji směnit za balónek napuštěný vodou.

Když se podařilo všechny lodičky dopravit do přístavů a vyměnit za balonky, nastala fáze dvě - dalo by se říct, fáze transportní. Na čas bylo třeba balonky přepravit z jedné strany hřiště na druhou. Ovšem tak, že se směly pouze podávat, předávat, házet (to všichni účastníci s ohledem na křehkost zboží správně vyhodnotili jako metodu příliš riskantní). Zkrátka držitel balonku se nesměl pohnout z místa. - Bylo zajímavé sledovat, jakou strategii jednotlivé týmy zvolily. Téměř všichni začali s předáváním různými způsoby. Pak však kdosi vymyslel, že zřejmě není proti pravidlům, vezme-li se nejlehčí člen týmu, tomu se naloží do klína balonky a onen je přenesen dvěma silnými spolubojovníky na druhou stranu. To se posléze ujalo jako metoda nejefektivější, takže je zaznamenáno i vylepšení, kdy jedno z Vokrouhlíkových dvojčat nese mladší sestru Helenku, kterážto veleopatrně opatruje nálož balonků s vodou.

A závěrečná fáze hry? Střelba na živé cíle. Pečlivě přenesené balónky s vodou byly použity ku získávání bodů při střelbě na stojící protivníky. Ti směli uhýbat pouze tělem - jakoby měli nohy vrostlé do země. (Pro klid citlivých duší dodávám, že míření na hlavu bylo zakázáno, i když by zřejmě - kromě sprchy - žádné další destruktivní účinky mít nemohlo).

Když se tato část chýlila k závěru a bylo jasno, kdo získal kolik bodů, rozhodli se proradní organizátoři k záškodnické akci - z tajných zásob si rozdali další zádobu vodní munice a tu rozhodili mezi děti kartáčovou palbou, ovšem bez valného úspěchu.  Od této fáze jsme ovšem očekávali citelné zchlazení bojovníků rozpařených během a střelbou, což se nenaplnilo. Vyvstala tedy otázka, jak to napravit. Rozhodnutí nebylo nikterak složité - říkáme tomu plavení sboru v Otavě. Řeka má - odhaduji - kolem 18°C - takže na dlouhé ráchání to nebylo, ale na ochlazení posloužila skvěle.

A pak už byl čas na večeři a poslední zkoušku dnešního dne. Tu jsem bohužel nemohl absolvovat a proto z ní nemohu učinit žádný objektivní souhrn, neboť jsme při večeři začali řešit sobotní odjezd a potenciální rezervaci třiadvaceti míst v busu pro děti a doprovod. V době internetu je taková věc hračkou, že. I nalezli jsme správný spoj (13:30 z Hoštic, 15:25 Na Knížecí v Praze) a začali nakupovat jízdenky.

V době internetu je taková věc hračkou, píši výše. Snad by bylo správnější napsat "v době funkčního internetu". Když jsme s Markétou Vokrohlíkovou naklikali prvních 6 jízdenek, stránka s e-shopem nestydatě zamrzla. I navrhla Markéta, že půjdeme do sborovny, že je tam prý signál lepší...

Nebyl. Neslynu vekou trpělivostí a vím to o sobě, takže jsem se vrátil do svého pokoje v pavilonu B a pokusil se akci na vlastní pěst zopakovat v optimistické víře, že řada dětí bude v následující hodině zpívat a tudíž nebude obtěžovat svými přístroji místní churavou a neduživou wifi síť. Asi za pět minut jsem měl v košíku skutečně naklikáno prvních 6 jízdenek. Více nelze, pravila s velikým zaváháním za nekolik dalších minut aplikace. Dobrá, nevadí. Jdeme zaplatit. Kartou. Výtečně.

Znáte to všichni - zadáte číslo karty, datum expirace, kód na zadní straně, přijde vám SMS, potvrdíte platbu - a za chvilku máte v mailu potvrzení o nákupu, v našem případě přímo jízdenky. To se v místních podmínkách ovšem ukázalo jako velmi komplikované. Nejenže místní internet

 

fu      n     

                                                    gu                           je

 

a si

 

ta                 k      hle                     

 

                                                           ry    

 

ch     

 

                           le...

 

ale ještě navíc nemáme téměř nikde signál T-Mobile, aby nám došla ta potvrzující SMS. A pozor, jízdenky - varuje přísně e-shop - prý v košíku vydrží pouhých 11 minut. Zřejmě se pak zapaří, zkysnou, zplesniví, nebo se jinak zkazí. Takže když se podařilo z prodejní aplikace vydyndat touhu po zadání potvrzujícího kódu, bylo třeba mu umožnit doručení. Tedy vyrazit jako jelen (to aby nám ty jízdenky vydržely v košíku čerstvé), zamknout pokoj a utíkat před hlavní vchod, kde jest místečko slynoucí tím, že tu mívá signál T-Mobile v dobrých časech až tři čárky. Tam počkat (s modlitbou či kletbou na rtech, jak kdo), až se hláška "Žádná služba" promění na slibný oznam "T-Mobile" ozdobený optimistickým čárkami. Pak ještě trpělivě počkat, až se éterem do telefonu přenese SMS s želaným kódem, zahlásivši se vyčerpaným pípnutím. Hned poté běh zpět, odemknutí pokoje, zadání SMS -- napjaté čekání, zda se nám ty jízdenky opravdu za tu dobu nezkazily nebo nevyskočily z košíku. Sláva, nezkazily ani nevyskočily. Tak ještě mail aby došel - hurá, také dorazil. Skvělý čas - celé to trvalo ani ne 15 minut.

Ovšem pozor, mám zatím pouze 6 (slovy šest) jízdenek. Takže zopakovat ještě třikrát: Nákup. Čekání. Zadání platby. Čekání. Běh s mobilem. Čekání na signál. Toužebné očekávání SMS. Přijetí vysněné zprávy. Běh zpět. Zadání kódu. Čekání. Ukončení platby. Čekání. Přijetí mailu. Úleva (už bez čekání).

Trpělivost růže přináší - opravdu tedy máme těch potřebných 23 jízdenek. Mimochodem -  v busu zůstalo poslední volné místo.

Jak vám toto vše píšu, doléhají ke mně poslední tóny večerní zkoušky. Ale přestože se nemohu zbavit dojmu, že moje práce dnes večer nebyla právě z nejefektivnějších, myslím, že svůj smysl určitě měla, a tedy na sebe mohu být - po vzoru kladných hrdinů z amerických filmů - náležitě hrdý.

Ješte ve tři čtvrtě na deset čtení z Malého prince - a další den bude za námi.

JV   


Zpravodajství z 23.8. 

Dobrý den ze Střelských Hoštic!

Vstoupili jsme do druhé půlky našeho každoročního soustředění a doplnili stavy - přijela nejen Markéta Tylšarová, posila a asistentka paní sbormistryně, ale také pan Jakub Janšta, náš vynikající pan varhaník. A navečer přivezl pražský autobus devět slečen z Abbellimenta. Takže až na Kateřinu Slánskou a Marii Bláhovou, které na poslední chvíli sklátila choroba, jsme nyní úplně kompletní. Tak těm dvěma držme palce, ať se rychle vyzdraví a třeba ještě dorazí. Vždyť soustředění pro ně končí až v neděli!

Po ranní rozcvičce pod vedením manželů Vokrouhlíkových (kteří také vyzkoušeli teplotu letošní Otavy) první zkouška. Už máme nahozené, jak pěknou zednickou terminologií říkává Nofča, všechny věci, které má pro letošek připravené. A tak se zkouší po hlasech, sóla , dohromady... Ani mužská sekce nezahálí. - V mezičase ještě dolaďuji s paní zástupkyní Bažatovou počty a ubytovací kapacity, a současně mi umožnila nahrát ze svého počítače na náš ostravský webserver obří fotogalerii (na místní poměry neuvěřitelných 8 MB), která odolávala místní wifi a opakovaně se mi ji nepodařilo nahrát... to je jedna z mála slabin hoštického areálu - připojení je zkrátka bídné.

Po zkoušce v pauze na svačinu také pokračování vesmírné hry. Tentokrát sportovní klání v obíhačce... zvláštnůstkou tohoto pingpongového mače bylo, že bylo zakázáno hrát pálkou. Oblíbenou náhradou se proto staly boty, knížky a dokonce někdo prý použil tablet ... Před obědem další zkouška, tentokrát zase dělená - Bětka Majerka už je od úterka zpátky a tak vede alt.

Po obědě povinný polední klid a po něm dlouhá krásná zkouška v aule již s panem Janštou. Po půl čtvrté svačina a pak se děti rozprchly po areálu - měly za úkol hledat (a najít) 35 hvězdiček, porůznu poschovávaných. (Když jsem kolem půl páté vyrážel na svůj malý soukromý cyklovýlet po okolí, projel jsem na kole celý areál - ale neviděl jsem jediného našeho svěřence...i vrátil jsme se před hlavní vchod, kde seděl Emil s paní Kamilou a pravím... "nějak vám na ty hvězdičky dětičky pečou..." - a Emil na to: "Ale ty už jsou dááávno všechny vysbírané..." Co dodat.)

V té době totiž ještě probíhala horečná příprava na letošní Miss Zvoneček - letos, jak jinak, Miss Universe 2017. To už s námi byly i dámy z komoráku. Když jsem se díval do našich seznamů -  hádejte, jaký je věkový rozdíl mezi naším nejmladším a nejstarším členem? Je to obdobně jako v onom vtipu z doby husákovské: "Víte, jaký je rozdíl mezi korunou a dolarem? Skoro dolar..."  Tak v našem případě je sborová věková propast už srovnatelná s plnoletostí - více než 18 let.  - Zkrátka jsme všichni, dámy si po večeři připravily svoje nové sborové složky, aby mohly k osmé hodině zasednout v pohodlných křeslech naší auly a shlédnout napínavé klání zástupců jednotlivých planet. Pravím záměrně zástupců, neboť ač by nezasvěcený očekával, že Miss bývá záležitost výhradně dámská, účastnil se i kolega Matěj Crhák.

Discplíny - vymyšlené a pečlivě připravené naším skvělým týmem Anička Jeřábková - Lucie Hlaváčková - Káťa Sauerová - Markéta Fleková - Mariana Mubenzemová - byly skutečně náročné. Začalo se prezentací kostýmu a přednesem básně (Znám křišťálovou studánku...) v řeči příslušné planety. Tady bezesporu největší úspěch sklidila Julie Kernerová - její tým báseň obsahově zásadně přebásnil k obrazu oděvu, který vytvořil. Ale ani ostatní se nenechali zahanbit a v některých případech nebylo rozumět téměř nic.

Další disciplína - pletení copu ze zavěšených bavlnek - prověřila jasně, že přes všechno úsilí o rovnoprávnost rozdíly mezi mužem a ženami prostě existují. Matěj Crhák tady prostě nezabodoval... Ostatním se měřila dosažená délka spletence v čase.

Další soutěž byla neméně náročná. Zkuste si dát na talíř gumové medvídky a rozdělit je podle barev. Jendoduché, že? Ale zkuste to pouze ústy, bez použití rukou, a ještě si talíř s gumomedvědy  všech barev dejte pět metrů od mističek, kam budete jednotlivé barvy skládat. Schválně, kolik jich za dvě minuty dokážete takto rozdělit? Tady opět bodovala Julie - průměrný čas byl neuvěřitelných 5,71 sec  per medvěd.  Jinak řečeno, za dvě minuty jich odtransportovala do správných přihrádek 21. Není-li to světový, pak jistě střelskohoštický rekord.

Poté následoval test znalostí - adepti měli správně zodpovědět tři otázky:

1) První zájezd koncertního sboru byl do Francie nebo do Itálie?  To většinou věděli - Francie v roce 2000.

2) Kolik vnoučat má paní sbormistyně? Na výběr bylo 3 - 4 - 5. Tady zpravila tápali (není divu, při tom množství... ale zatím 4)

3) Kolik je Zvonítek ve sboru? Tady tipovali od 36 až do 105 - tolerance byla deset, a správná odpověď byla 80.

Následoval test šikovnosti. Dostali ingredience na palačinkové těsto (mouka, sůl, mléko) včetně nerozbitého vejce, tyto měli smísit do mísy a těsto rozmíchat. Opět triviální úkol, že... Chyba lávky, zkuste si to poslepu. Tady už byl přístup poroty velmi individuální, mně například půlka skořápky v jednom testovacím (nebo těstovacím?) vzorku překážela, ale přítomné dámy se shodovaly, že "to se dá vytáhnout". Šlo ovšem zejména o chuť, neboť kromě rozbití vejce bylo třeba poslepu odhadnout špetku soli...

Poslední disciplínou byl tanec. Ovšem tanec dle vzoru Mariánky Mubenzemové, která má tanečního ducha v těle - a úkolem tedy bylo ji co nejvěrněji napodobit.  Tady byl úkol poroty velmi těžký - protože všechny děti jsou tu nadprůměrně šikovné.

A výsledky? Inu, podle očekávání se Missákem Sympaťákem stal Matěj Crhák, který se nepochybně do historie našich soustředění zapíše nesmrtelným výrokem při své prezentaci: "Asi se ptáte, proč mám prsa..." - ten publikum doslova skolil. Vicemiss Universe se stala Zuzka Rucká s velmi náročným outfitkem dozelena - a nejvyšší příčku Miss Universe 2017 obsadila Julie Kernerová ve slušivé černé barvě.

Gratulace ze všech stran - a správně taky všem, kteří se této vrcholné soutěže aktivně účastnili. Na pódium se vyhrnuli podle tradice úplně všichni, kdož byli v sále...

Po skončení Miss ještě obětavý David rychle rozjel tradiční diskotéku, takže si nakonec zatančili všichni.

A mně nezbyl už čas na napsání zpravodajství, takže za zpoždění se omlouvám.  

JV  


23.8. - zdravím z rána, všichni zdrávi a po snídani - konečně jsou vystaveny všechny galerie ze včerejška - místní internet je těžce přetížen a upload mi neustále padá... nakonec mi pomohla paní ing. Bažatová (zástupkyně paní ředitelky zdejšího areálu) a pustila mne k ní na počítač... Dneska dorazí zbytek sboru - komorní slečny a pan Janšta a budeme komplet.


22.8. Zdravíme ze Střelských Hoštic!

Úterý? Úterý! Krásný den po mnoha stránkách. Především - hned ráno se ptám Vítka Vokrouhlíka, našeho pana doktora, na zdravotní stav našeho sboru. Všechno v pořádku. Žádné další problémy. Ti, kteří včera trošku skučeli, už doskučeli a nadále neskučí - chutná všem a nikdo nemá problémy. Není lepší zprávy než této.

Ranní zkoušku jsem si náležitě fotovychutnal - systém náhradních rodičů funguje bez poskvrnky. Velcí ukazují malým v notách, zpívají jim do ucha a naši kandidáti do koncertního sboru se snaží, až se jim od pus kouří. Radost pohledět a radost nahlížet teleobjektivem do těchto intimních chvilek mezi náhradními rodiči a sborvými dětmi - nakonec posuďte sami. A té muziky, která se line z auly! Dnes dokonce i přítomný skromný výběr mužské sekce zasáhnul do hudebního klání... máme, pánové, jednoho Ebena (zpívali jsme již v minulosti), jednoho současného španělského autora, který ale vypadá a zní jako klasik a jednoho Tučapského (taky už byl v repertoiru). Také se zkoušely rytmické nástroje - kastaněty (Beáta Hadravová)  a tamburína (naprosto nedostižené podání Aničky Jeřábkové).

O dopolední pouze pokračování naší vesmírné hry. Štafetový běh. Jenomže to by nesměl být zvonečkový štafetový běh, aby nebyl něco extra. Protože ve zvonečkové štafetě se místo kolíku předává - melodie. Takže na začátku vybíhá první běžec, který je perfektně proškolen organizátorkami - a dál už je to na něm, jeho celém týmu a kombinovaných schopnostech. Jeden druhému zpívá do ucha - melodie nejsou složité, ale přece jen - nervozita je nervozita a podepisuje se na kvalitě přenosu. A tak se na konci porota chvílemi diví, co se jim vrací za variace.

Před jedenáctou další zkouška - tady dochází k uplatnění právě výběr mužské sekce. Ten Španěl je třeskutě vysoko, to jsem zvědav, jak se to bude chlapům zpívat... Ale zapomněl jsem - zcela z jiného soudku - ještě říct, že MUDr. Vítek Vokrouhlík přece jenom nechce nic zanedbat a tak ráno osobně odjel do Strakonic pro 60 bílých jogurtů ku stabilizaci střevní flóry našich svěřenců.

Oběd je skvělý - hovězí na česneku s bramborovým knedlíkem a předtím vývar se zeleninou a krupkami. Musím říct, že po včerejší nedobrovolné dietě mi to připadá jako nebeská mana a zdá se, že děti mají podobný názor. - V průběhu poledního klidu mají hlásit Emilovi svoje čísla na večerní pořad "Ukaž co umíš -  aneb děti baví dospělé". Ano, přátelé, dnešní třítisícíosmistépadesátéprvní pokračování našeho oblíbeného seriálu prochází právě režijnm zpracováním a produkční revizí.

Po poledním klidu se ubíráme na velké hřiště. Bude běhací hra. Opět zaslouží naše organizátorky obrovskou chválu za perfektní přípravu! Týmy se dělí na běhače - hledače a běhače - spojky. Na obrovském prostranství areálu je rozmístěno dvacet obrázků s kosmickou tématikou a čísly. Ty mají hledači za úkol objevit, název obrázku a číslo předat spojce a ta (nesmí ho zapomenout!) ho nahlásí porotě. Pěkně si zaběhali, ti naši zpěváčci!  Ale zvládli vše perfektně a dokonce jim zbyl i čas na odpočinek (to aby nepřišli na zkoušku rudí a uřícení, paní sbormistrová to nerada vidí) a na svačinu.

Pak poslední zkouška dnešního dne: Kristýnka klavíristka musí večer odjet, takže zkoušíme od půl čtvrté do pěti, kdy nakládám naši skvělou korepetitorku do auta a vezu ji do Strakonic na autobus.  Téměř se míjíme s Emilem, který naopak obětavě přiváží až z daleké Příbrami Bětku  (p.t. MUDr. Alžbětu Majerovou), která se musela na dva dny vrátit do práce v příbramském špitále...

Po večeři (výborná kuřeci noha se zeleninovou rýží) urychleně zahajujeme Ukaž, co umíš. Ono je to letos tady složitější - kdysi jsme mívali bez potíží celý týden aulu jen pro sebe, ale je to čím dál komplikovanější - nejsme tady sami a některé jiné skupiny by rády aulu také využívaly. A na dnešní večer se poměrně bezskrupulózně ohlásila konkurenční skupina, že by chtěli po osmé do auly. Co dělat... Musíme tedy náš program do osmi stihnout. Naštěstí těsně před začátkem přichází Markéta, že naši konkurenti zvolili na dnes raději táborák - hurá, máme času kolik budeme potřebovat.

A tak tedy beze spěchu začínáme: Emil zahajuje večer výukou první sloky zvonečkové hymny. Budou ji určitě naši nejmladší potřebovat stejně jako mnoho předešlých generací koncertního sboru:

Nikdo nikdy nezazpívá tolik pěkných písniček
Jako zpívá odjakživa náš sboreček Zvoneček.

Hej, hej, hej
tu písničku zpívej
cililink a bim bam,
já se v notách vyznám

Hej, hej, hej
tu písničku zpívej
cililink a bim bam,
já se v nevyznám
dobře mi tak

(kvak).

A hned jede první číslo: Nasťa, Káťa Sauerka a Bára Žáková. Skvělý vesmírný taneční skeč. Po nich šestice mladších pod taktovkou Mariky Mlčkové "Ztraceni v podzemí". (Bylo nutno v průběhu režijně pokrátit, neboť by spletitý děj, odehrávající se v nekonečných chodbách podzemí pyramidy neznámé planety, diváci asi nesnadno pobrali). Vhodnou vložkou k uklidnění bylo proto vystoupení Helenky Vokrouhlíkové na klarinet s klavírním doprovodem Davida Velka. Též Vtip v podání slečen Pumrové, Rucké,  Macákové a Nekvasilové, dobrej! Následuje čtveřice starších dívek pod vedením Mariany Mubenzemové (s ní Kate Ortenzi, Markéta Fleková, Sandra Sedláková). Zvonečkový repertoir jinak - v rytmu rapu. !!!! - Co víc dodat  !!!! A již nastupuje Kuba Nekvasil s Matějem Crhákem s lekcí Taek-won-do a výběrem hostí z publika, aby připravili vhodnou půdu duu Ulekule - Aničce Jeřábkové a Lucii Hlaváčkové.

Pak ještě Emil předvedl sólový výstup "Želva" - podobně jako jiné Emilovy sólové výstupy těžko popisovat. Publikum dostalo záchvat smíchu, který kupodivu nezastavilo ani provedení poslední scénky, již jsme si připravili my - dospělí. V našem případě se jednalo o světovou premiéru symfonické básně "Udeřily mrazy" s operním sólem divy Marko Vokro. Mistrně podaný šestiruký klavír, skvělá basová kytara, dirigentský výkon kolegy Červeného i samotný zpěv věhlasné subrety učinily z tohoto jinak průměreného čísla skutečnou uměleckou lahůdku...

Tři čtvrtě na deset - čtení z Malého prince - a spát.

To byl ale krásný den!

JV   


21.8. večer Dnešní den jsme prožili ve znamení pokračování nácviku vánočního repertoáru. Už jsem určitě psal v minulosti, že je maličko schizoidní poslouchat z otevřených oken v plném létě vánoční koledy - ale tak to je a myslím, že se máme na svatého Štěpána na co těšit. Martinů Koleda patří k mým velkým oblíbencům, ale bude po létech i The First Nowell a učíme se mimo jiné i Sound the Trumpet od pana Brittena.

Od rána jsme dnes trochu bojovali s drobnou zdravotní nepohodou - část mužstva i dospělých postupně hlásí střevní obtíže. MUDr. Vítek Vokrouhlík diagnostikuje původ jako virový a tudíž ihned vyhlašujeme boj virům na život a na smrt. Okamžitě nasazujeme chemické zbraně hromadného ničení - desinfekci z rukou lékaře, vyhlašujeme důsledné mytí, a rychlá zásobovací spojka Emil s Kamilou vyráží do Strakonic pro tekutá dezinfekční mýdla, aby byla na každém pokoji, a samozřejmě pro další podpůrné hygienické a lékařské prostředky. Nikdo ale nemá teplotu, takže se všichni účastní plánovaného programu, jenom jsme požádali v kuchyni o změnu stravy a dietní režim. V poledne tedy někteří žmoulají suchý brambor, ke svačině suchý rohlík a večer suchou rýži s vařeným kuřecím masem. Večer hlásí pan doktor, že se situace lepší - nové případy nejsou a ti, kdož měli potíže zrána, už jsou na tom lépe. Hurá.

Dopolední hra měla dvě fáze: za prvé rozluštit zašifrovanou zprávu a za druhé splnit úkol, který v ní byl obsažen. Ten byl jednotný - tým měl vytvořit zvíře se sedmi nohami a pěti rukami a ujít po těchto končetinách vzdálenost od startu k cíli. To vše na čas. Podívejte se do galerie, jak se s tímto nelehkým problémem popasoval jeden ze soutěžících týmů... 

Po odpoledním odpočinku (vynechali jsme odpolední zkoušku a vyhlásili odpočinek od oběda až do tří hodin) následovala další hra. Tentokrát měly týmy stvořit ideální místo na dovolenou ... hádejte pro koho...?  No přece pro paní sbormistrovou a pro mne. Tím jsme se ovšem stali zásadním prvkem hodnotícího týmu a postupně navštívili pětici míst, na nichž bylo vždy stvořeno sousoší představující ono ideální místo na dovolenou a k tomu přítomen zástupce cestovní kanceláře, který se nás v některých případech i docela dryáčnicky pokoušel přesvědčit o přednostech svého rezortu. Jako obvykle - skvělé nápady všech dětí bylo těžko hodnotit jinak, než samými nejvyššími známkami, takže jsme - obávám se - jako porota poněkud zklamali. Výběr lokality byl asi nejbizarnější v případě posledního týmy, který si vybral vzdálenou destinaci u čističky. Té se tu s ohledem na odér spíše vyhýbáme. Prezentátorem byla tady Gábina Stejskalová.. "Cítíte tu energii...?"  Co víc dodat...

Zapomněl jsem zmínit, že jsme na popud Renaty Hánové odpoledne vyzkoušeli, co dětem říká dnešní datum. Správnou odpověď dala nejrychleji Eliška Kačírková - a získala pro svůj tým barevnou hvězdu. Jen dva adepti (malí, takže jim může být prominuto) vůbec netušili ani po vysvětlení, o čem ten 21. srpen 1968 vlastně byl. A tak jsem jako pamětník musel vydat svědectví o dni, na který si velmi živě pamatuji, ač mi bylo teprve deset let, a vyprávěl jsem - asi dost zmateně, protože bez přípravy - o počátku šedesátých let minulého století. O uvolnění po neblahých padesátých letech. O kulturním rozmachu počátku let šedesátých. O zvolení Alexandra Dubčeka do čela KSČ. O prezidentu Svobodovi s velkým kreditem z II. světové války. O nadějích na svobodný rozvoj a o tom, jak je zadusila vojska pěti spřátelených armád v noci z 20. na 21. srpna 1968. A o tom, jak jsme museli jednadvacet let čekat na to, až sovětská klepeta povolí.

Vpravdě vůbec se mi to neříkalo snadno. Nějak na mne to datum dolehlo. Asi proto, že jsem už ten pamětník. 

Zdravíme po večerním čtení z Malého prince - doufejme a držte nám palce, abychom zítra už byli všichni úplně v pořádku.

Ze Střelských Hoštic zdraví JV


21.8. Zdravíme z pondělního rána ze Střelských Hoštic!

A co se stalo v noci?

No samozřejmě - noční bojovka. Především musím říci, že naše organizátorky hry (Anička Jeřábková, Káťa Sauerová, Markéta Fleková, Marianka Mubenzemová a Lucka Hlaváčková) nejenže perfektně připravily celou hru, ale také krásně navázaly na tradici večerního čtení, kterou započala starší děvčata pod vedením Klárky Flekové v roce 2014. Tehdy se četly japonské pohádky, letos děvčata vybrala - Malého prince. Aby ne, když cestujeme po planetách... A tak večer čtením navodila krásnou atmosféru, kterou pak dokázala vtělit i do noční bojovky. Děti po probuzení po jedenácté hodině musely projít náročnou trasu, kde poznávaly postavy z knížky, jichž se ptaly na cestu - pod vedením Krále (MUDr. Vokrouhlík) šplhaly do strmého lesního kopce, aby pak potkaly Domýšlivce (Mariana Mubenzemová), Byznysmena (Anička Jeřábková), Pijana (Markéta), Lampáře (Emil - takovou lampu jste ještě neviděli, a dokonce i svítila!), Zeměpisce s obří lupou (David) - a nakonec došly na malou mýtinku, kde dostaly všechny krásnou růži - neuvěřitelná sériová výroba Markéty a Kamily, však uvidíte v galerii, jaké byly nádherné! Jen já jsem jim to trošku kazil, protože figurku divokého kance, který pochrochtává ve tmě z houštinky, pan Exupéry v knize nevímproč vynechal - přitom měla docela úspěch, zejména u mladších ročníků. Také je třeba podotknout, že oblíbený post Jamamby, v minulých letech velmi plasticky ztvárňovaný paní Renatou Hánovou bez ohledu na téma hry, zůstal letos osiřelý... což většina dospělých nesla poměrně těžce, takže s ní alespoň pomocí SMS konzultovala v průběhu hry.

Na konci čekal dítky kromě krásné růže horký čaj z várnice, kterou obětavý David vytáhnul do kopce - a když jsme byli konečně všichni, zazpívali jsme si "Nad námi bdí nebeská moc - tak půjdem spát, a dobrou noc..." a šli všichni na kutě.

Ze Střelských Hoštic zdraví JV


20.8. před večerkou:

A ještě bonus - ale podstatný - ku dnešnímu dni. Po večeři o sedmé představení planet, typického obyvatele a vůbec zvláštností mimozemského života jednotlivými týmy. Pět týmů - pět nápadů - pět úplně odlišných přístupů - pět skvělých vystoupení. K nepoznání nalíčená a namaskovaná Eliška Kačírková, hlava to mnohonožného tvora z růžové planety... Planeta kovová s příběhem... a planeta s modrou lávou ... Představení v originální řeči (Gábina Stejskalová) s překladem Nasti, která to nemohla vydržet... a konečně planeta dvojí tváře - smutná a veselá. Kdo neviděl, jednak neuvěří, a jednak o mnoho přišel. Dětská fantazie pracovala na plné obrátky a výsledek ve všech případech naprosto úžasný.

Nakonec všechny planety skončily ve vesmírném mauzoleu před černým pozadím. Něco zo toho se vám snažíme zprostředkovat obráky - a na to se tedy budete moci podívat!

JV

 

20.8. Dobrý nedělní podvečer ze Střelských Hoštic!

Dnešní již plný den jsme zahájli rozcvičkou pod vedením Vítka Vokrouhlíka a Markéty. Deset minut před osmou hodinou jsme na snídani - každý si snad vybral z chleba, rohlíků, másla, sýrů, šunky a ani my, ujíždějící na zelenině, jsme nebyli zklamáni. V půl deváté začíná zkouška v aule. Po rozezpívání se dělíme na hlasy - aula a soprán zůstává paní sbormistrové, alt odchází s Bětkou a Kristýnou do učebny v horním podlaží. Tam jsem je také zastihl při své pravidelné inspekční cestě - akustika asi za moc nestojí, ale je tu krásné přirozené světlo. Tentokrát již mohu napsat "posuďte sami", protože při naší ranní kávoporadě zmínil kdosi, že vedlejší skupina má ve svém týmu drezérů fotografa. I napadlo mi, zdali nepoužívá podobnou techniku jako já... a štěstí mi přálo, nejenže používá, ale dotyčná dáma mi půjčila laskavě svůj kablík, a tak jsem mohl první várku fotografií vystavit už před polednem. (Mezitím jsem už nechal zjistit, že doma mi zahálí dva vhodné...a hodlal jsem poprosit ing. Hejnu o transport, neboť zítra přijíždí pro Lucku).

O pauze se konalo první sportovní klání na hřišti. Naše skvělé organizátorky zlehka modifikovaly oblíbenou hru "Civilizace" na naše kosmické poměry. A tak se bylo možno úspěšným střihem vypracovat z vesmírného prachu (nejnižší stupeň) až po nejvyšší stupeň černých děr. Civilizace v libovolném provedení je obvykle prakticky nefotografovatelná, ale o to zábavnější merenda (pro pamětníky připomínám první expozici této hry v Hluboši v roce 2006).

Po svačině s nektarinkou další zkouška - tu jsem vynechal, byv pověřen nákupem, o jehož obsahu raději pomlčím, neboť mnozí naši frekventanti vybavení internetovým připojením by mohli z přílišných detailů hádat, co se bude dít v naší hře dále. Podstatnou součástí byla však návštěva místního elektroobchodu, který nejenže měl v neděli dopoledne otevřeno, ale i měl na skladě sice neoriginální, leč správný kus kablíku. Čest zachráněna! Ihned po příjezdu jsme vyzkoušel - a jak můžete vidět, funguje.

Dopoledne přivezli rodiče ještě Agátu Slováčkovou - a k naší veliké radosti se těšíme i na Anežku Opočenskou. Tak máme na pražské marodce jedinou Nikolku Zvěřinovou ... Anežka přijela odpoledne - a protože její rodiče čtou naše zpravodajství, hádejte, co mi přivezli? Hádáte správně ... naštěstí jsem už svůj logistický poklesek vyřešil ráno, ale vidíte: dobrý člověk ještě žije. Moc děkuji, Opočenští!

Po svačince, kterou děti vyplnily přípravou svých planetárních prezentací poslední zkouška před večeří. Paní sbormistrová si náramně libuje, jak to dětem - a hlavně těm novým - nadhéééérně zpívá. Ano, vypadá to jako by ten sbor spolu zpíval ne dva dny, ale aspoň půl roku. A počasí nám přeje - je krásně, ne moc horko - neprší... Co si víc přát?

Těšme se, co nám děti povečeři předvedou!

Ze Střelských Hoštic zdraví JV


Dobrý den ze Střelských Hoštic!

Soustředění úspěšně zahájeno, transportní kolona autobus - velitelské doprovodné vozidlo dorazila po krátké přestávce u pumpy za Bytízem přesně dle plánu na oběd. Ano, už je to tady, opět jsme ve velkovýkrmně S.H.

Přebírám si od paní zástupkyně ředitelky klasickou ošatku klíčů ("ale sepíšeme to až v pondělí, však to tu znáte..."). Po obědě vykládáme autobus a všichni se shromažďují v aule. Tady se snažím držet se svého připraveného ubytovacího plánu, který mi ovšem paní zástupkyně rozbourala hned po příjezdu: "Máte o pokoj méně..., když jste napsal, že vás přijede méně." Ale s tím já mazaně počítám, že se takové věci dějí, takže za chvíli jsou všichni ubytováni a každý má svou postel. Dokonce se zdá, že svou postel budou mít i komorní slečny, až ve středu dorazí.

Ve třičtvrtě na dvě se koná tradiční zahájení: představení dospělých - do toho přijíždějí se zpožděním (tedy spíše s perfektním načasováním Vokrouhlíkovi). A pak obvyklé, nudné, leč nutné BOZP. Neboli - co se smí a především co se nesmí.

Následně už se představují nováčci a jsou podle hlasů přiřazováni k náhradním rodičům. To je velmi vážený a dlouhověký institut našeho sborového studia: když přijdou na soustředění nové děti, obdrží (zpravidla) náhradní matku. Její úkol není adepta koncertního sboru konejšit, kdyby se mu snad zastesklo po domově, anobrž mu(jí) v průběhu zkoušky ukazovat v notách, co má zpívat a případně mu to zpívat do ucha. A letos máme těch adeptů skoro dvě desítky, takže i o náhradní rodiče byla trošku nouze, pročež některé zasloužilé náhradní matky dostaly přiděleny i dvě náhradní děti.  

Pak následuje výroba notových složek - opět docela složitá procedura, kdy se podle seznamu zařazují noty do složek, z nichž budou děti zpívat. A teprve pak možno začít s nějakou prací! Nicméně je naše letošní omladina tak svělá, že během jedné zkoušky zvládá bez potíží Vím já kostelíček - se sóly i ve vícehlasu. No, když to půjde takto...

Před šestou si ještě odskakuji vyzvednout dle instrukcí k autobusu slečnu Plívovou. Bus má zpoždění ... po deseti minutách jsem mírně nervózní a volám na telefonní číslo, precizně mi její maminkou dodané. "Jo, máme zpoždění," ozve se z aparátu. "Jsme asi pět minut od Hoštic". Oddechl jsem si - děvče je zřetelně zcela orientované v prostoru a čase, žádný problém.

Konečně bus brzdí u ostrůvku: vystupuje tlum mladých lidí, pak dokonce útroby přepravního prostředku vyvrhnou naši Nasťu Gračevu ... ale slečna Plívová se neobjevuje. Pan řidič už pomalu hodlá zavírat dveře, skočím tedy dovnitř a ptám se ho, zda tam má nějaké přiměřené dítě vhodného věku: "... No děte se podívat radši sám". Vlezu do uličky a volám mírně zdušeným hlasem mezi zcela neznámé lidi "Klára Plívová!  Klára Plívová!"  U okénka ve čtvrté řadě se na mne upřou zpočátku trošku nechápavé oči - ale hned se v nich zažehne jiskřička poznání a po chviličce se Klárka zvedá od okénka... Inu, začetla se.

 Konec vše napraví, jak známo již od doby starého dobrého Willa Shakespeara. Za chvíli jsme s Nasťou i Klárou v areálu a ještě jsme dostali bez potíží i večeři.

Po večeři je vše připraveno na zahájení naší letošní celotáborové hry. O půl osmé jsou naši adepti shromážděni v aule. Ve ztemnělém sále zaznívá hudba z filmu Interstellar (již David Velek pohotově nalezl) a po ní předtočený rozhovor dvou zhýčkaných turistů, jež zcestovali kdeco, roupama už nevědí coby - tady už byli, tam taky, tam je to daleko, tady bude horko, zde zase zima, tady by se paní bála... nakonec dojde na výlet raketou na neznámou planetu (raketa je ovšem nádherný výtvor organizátorek hry, a to včetně motorů, které lze opakovaně zažehnout  a zhasnout pouhým otočením výtoku žhavých plynů - co by za to NASA dala). Na planetě ovšem řádí smečka mimozemšťanů extaticky vyznávajících zejména podivnou zelenou hmotu, která teprve při bližším ohledání radionuklidovou analýzou může být bez obav prohlášena za pistáciový pudink... Repliky létají a dochází i na obligátní "kdo vydržel, je petržel" a "umělci mají těžký život".

Děti byly na závěr tedy rozděleny do pěti týmů a a budou plnit první nezpívací úkoly - vymyslet svoji planetu, pojmenovati, vyzdobit ji a ještě představit typického obyvatele...

Nuže, hra zahájena - letos tedy došlo na téma vpravdě kosmické. Zatímco mimozemšťané povolili uzdu své fantazii - a nechyběly ani laserové meče - my s Nofčou jsme byli pro účel hry navléknuti do slušivých skafandérků, v nichž jsme se potili jen nemnoho. (Upomněl jsem se na svou projekci Limonádového Joea před pár lety, kdy v pekelném červencovém vedru mi bylo cválati sálem nejen v kompletním bílém oblečku, ale především v nedostižné masce svého bílého komoně, a na nohou jsem měl zimní vysoké šněrovací boty s beránkem. Proti tomu byl dnešní kosmonaut lehce stravitelná pokroutka...).

Chtělo by se mi napsat - více vám řeknou fotky. Řeknou, řeknou... jen co vyřeším drobný problémek s propojovacím kablíčkem mezi fotoaparátem a počítačem, kterýžto zřejmě na poslední chvíli záludně a zákeřně vyskočil z mého zavazadla a zůstal spokojeně doma.

Jinak je všechno úplně v pořádku, všichno zdrávi, děti se mají moc dobře - a to je hlavní. Zítra už začíná běžný program - ranní rozcvička, po ní snídaně a zkouška. O všem budete informováni, když ne (zpočátku) obrazem, tak určitě slovem.

Ze Střelských Hoštic zdraví všechny naše příznivce

Jan Vančura  t.č. pilot kosmické lodi v.v.


 

Archiv článků od roku 2005

Napsali o nás...

 

Realizace: i-servis.cz